Jak zrekonstruovat střechu tak, aby byla věrná takřka stoletému originálu, a přitom byla moderní podle dnešních norem a požadavků? O tom je příběh vily ze Všenor.
To opravdu není jednoduchý úkol. Rekonstrukce střechy je stavebně náročná záležitost, která ovlivňuje život celého domu a stavebníci se jí většinou snaží zhostit co nejrychleji. Jsou ale i tací, kteří postupují zcela opačně: nic si při rekonstrukci neulehčovat a vše dotáhnout věrně do sebemenších detailů!
Podobný byl i přístup majitele rodinného domu ve Všenorech, ve kterém bydlí s rodinou a rodiči. V případě rekonstrukce střechy, která tvoří obrazně i prakticky vrchol stavby, dotáhl své snahy k příkladné dokonalosti. A to bychom široko daleko těžko hledali členitější střechu rodinného domu!
V dnešní době, kdy nám moderní technologie pokládky a široký výběr střešních krytin dokážou leccos usnadnit, není takový přístup zrovna obvyklý. Majitel domu ze Všenor si ale náročnější postup zvolil programově a je na výsledek patřičně hrdý.
Dům pro letní pobyty
„Jak to vlastně bylo se stavbou domu, na který se díváme?“, zeptali jsme se majitele, pana Blaženína. „Jak jste si určitě všimli, dům jsem nestavěl já, ale byl postaven našimi předky v roce 1934. Tehdy se takto stavělo – bylo to něco jako chata, dům byl určen k letním pobytům. Žilo se v Praze a sem se jezdilo na léto,“ začíná vyprávět.
Takových domů bylo postaveno kolem Berounky, hlavně v Horních a Dolních Mokropsech a Černošicích, mnoho. Tvořily vlastně jedno celé údolí prvorepublikových vil, kam se jezdilo na léto. Rozdíl mezi tehdejší dobou a dneškem je snad „jen“ v tom, že v současnosti jde o prestižní a vyhledávané lokality kolem Prahy k celoročnímu bydlení.
Když se Blaženínovi do vily nastěhovali, měla více komínů, více kamen, a dokonce i někde zdvojená okna, takže se v ní bydlet dalo. Navíc oplývala krásou interiérů zdobených vyřezávaným dřevem z modřínu a dubu, 5,30 m vysokým stropem v obývací místnosti (přes dvě patra) a dalšími přednostmi, o kterých se našim unifikovaným novostavbám může jen zdát. Jinými slovy: důvody, proč se přestěhovat z Prahy, pracně hledat nemuseli.
Dvě generace pod jednou střechou
Dům byl prostě krásný a měl duši. „Řešili jsme, jak to udělat tak, aby byl dvougenerační, a na druhou stranu, jak ho nezměnit, protože jsme chtěli zachovat jeho tvář. Zkrátka, aby vypadal tak, jako před tím“, říká pan Blaženín.
Úpravy vnitřku provázelo několik návrhů architektů. Využilo se maximum původních materiálů a tam, kde chyběly, přišlo ke slovu „retro“. Požadavek na exteriér byl ale už zcela nekompromisní – z venku nesmí být vůbec nic jinak. „Proto nejsou použity glazované tašky, ale režné pálené tašky. Pálené jednak proto, že dřív se beton vůbec nedělal, a za druhé jsme nechtěli nějak více ztužovat střechu, aby unesla beton. Proto jsme prostě zůstali u té pálenky,“ dodává.
Ano, Tondach
Tak jednoduché to ale nebylo. Pan Blaženín přes rok a půl probíral svůj záměr s výborným a zkušeným pokrývačem (dle referencí), který mu ale těsně před realizací „cuknul“.
A protože sehnat řemeslníka je dnes obrovský problém, tak se obrátil na firmu Tondach s žádostí, aby mu doporučili někoho, kdo tak náročnou střechu zvládne. „Někoho, kdo to udělá novou technologií odvětrávané střechy tak, aby střecha co nejvíce působila jako původní,“ tak zněl jeho požadavek.
Díky použité technologii se střecha zvedla o 5 cm (latě + kontralatě), ale jak říká pan Blaženín (a my to můžeme potvrdit), nikde to není poznat. Přibyly i moderní materiály, jako speciální parobrzdná Tondach folie, alu folie či speciální pěnové podložky pod kontralatě, které zamezují průtoku vody či kondenzátu v místech po propíchnutí hřebíkem. Byla použita i speciální, do této skladby Tondachem navržená nižší (nikoli méně účinná) izolace. Zkrátka: vzhled stejný, technické provedení super moderní!
Ty pravé důvody
Proč se pan Blaženín při volbě rozhodl právě pro Tondach nám vlastně přímo neřekl, i když z jeho nadšeného popisu průběhu realizace střechy, jsme si leccos domysleli. Úplný obrázek jsme si dotvořili až z rozhovoru s dodavatelem díla, panem Janem Cibulkou. „Jaká taška vlastně přišla na střechu pana Blaženína?“, zeptali jsme se. „Jde o netypickou tašku Tondach typ Steinbrück režná rakouské výroby, která je de facto nejblíže k té krytině, kterou tam pan Blaženín měl.“
Z toho plyne, proč padla volba na výrobek firmy Tondach – dokázala nabídnout kvalitní výrobek respektující tradiční materiály a výrobu i desetiletími prověřený typ tašek. „Jde o čistý režný střep bez dodatečných úprav formou engob nebo glazur“, dodává pan Cibulka.
Zájemce o podobnou střechu jistě potěší, že tašky Tondach typ Steinbrück režná jsou v běžné nabídce i na našem trhu. „Náročnost střechy pana Blaženína byla daná nejenom výběrem specifického materiálu, ale také snahou při použití moderních technologií zachovat naprosto původní vzhled.
Dalším faktorem byla členitost. Práce na sedlové střeše o stejném rozměru by nám trvala zhruba týden až deset dnů, v tomto případě to bylo dva a půl měsíce!
Jen práce se speciální fólii Tondach Mono DT (difuzní otevřená monolitická pojistná hydroizolace pro dvouplášťové střechy bedněné) byla velmi náročná, protože jsme ji museli při pokrývání stříhat po malých čtyřmetrových kusech, což si vyžádalo mnohem více času. Navíc je folii nutné speciálně ukončovat u nároží a u úžlabů, takže to byla perná práce. Skromně se ale domníváme, že výsledek stojí za to!“
My s tímto závěrem jedině souhlasíme, jelikož výsledek je jednoznačně perfektní při pohledu z dálky i z blízka, nadchne materiálem i zpracováním. Při vědomí, kolik snahy, trpělivosti, řemeslného umu a zručnosti museli všichni zúčastnění prokázat, aby se na střeše prvorepublikového domu spojily moderní postupy s tradiční výrobou, je náš obdiv o to větší.
Podrobné informace o pálených taškách TONDACH najdete zde.
➭ Podívejte se na další projekty od stejného dodavatele
Zdroj: Můj dům a Tondach | Foto: Jiří Hurt
Nejnovější komentáře