Pálené cihlářské zboží se po staletí používalo jen jako doplněk kamene, hlíny a dřeva. Postupně si našlo u stavebníků oblibu, díky svému pravidelnému tvaru, pevnosti a dobré akumulaci tepla. Cihlářské výrobky patřily dlouhou dobu k materiálům dražším než kámen a dřevo, proto se více používaly na stavbách panských, církevních a měšťanských. Na venkově se rozšířily cihlářské výrobky později. Zprvu se objevovaly v podobě chlebových pecí, které se vyzdívaly z cihel, později se zdily klenby či ostění oken. Díky protipožární legislativě od 2. poloviny 18. století přibývalo komínů z cihel a cihelných podlah na půdách. 

Čtěte také:

DĚJINY CIHLY JSOU DĚJINAMI LIDSTVA, díl 1.: Od úsvitu dějin

DĚJINY CIHLY JSOU DĚJINAMI LIDSTVA, díl 2.: Středověk ve znamení cihly


Leštění a speciální tvary

1600–1800 našeho letopočtu – V období 17. a 18. století vzniká nový typ řemeslníků, jejichž schopnosti v řezání a kladení cihel umožňují vytvářet stavby, které překračují vše, co bylo dosud viděno. Schopnosti těchto lidí se uplatňují při zdobení výklenků nad okny všech typů staveb a z jejich práce dělají spíše sochařství. Speciální cihly, které jsou pro tuto práci vhodné, jsou vyráběny z prosévaného jílu, jenž neobsahuje žádné kamínky. Poté se cihly opatrně vypalují tak, aby vznikla vždy stejná červená cihla bez zřetelných záhybů či deformací. Po vyjmutí z pece a vychladnutí se cihla následně minimálně z pěti stran leští do přesně požadovaných rozměrů.

Nejlepší řemeslníci dovedou vyrábět různě zakřivené výklenky, a dokonce i vyřezávat sochy postav. To vše za použití kombinace seker, pil, rašplí či leštících kamenů. Každou cihlu pečlivě upravují do požadovaného tvaru, zatímco ji neustále měří a porovnávají s cihlami, které budou kolem ní.

Tajemství umělého kamene

1750 našeho letopočtu – Architektonický styl popularizovaný architekty, jakým je například Robert Adam v Anglii, vytváří nebývalou poptávku po klasických ornamentech, kterými lze dekorovat malé i velké budovy. Vyřezávat kámen je však velmi drahé, a tak přichází jedna osoba s velmi úspěšným řešením tohoto problému. Její jméno je Eleanor Coade a její produkt, nazýván „Coade stone”, je natolik podobný reálnému kameni, že je s ním i o stovky let později stále zaměňován.

Některé ze soch, které se z tohoto umělého kamene začínají vyrábět, jsou natolik velkých rozměrů, že je třeba počítat se smršťováním a tvorbou prasklin.

Eleanor Coade vše řeší dvěma způsoby

Prvním je výroba materiálu, který je speciálně navržen tak, aby redukoval smršťování na minimum. Produkce spočívá ve smíchání hlíny s křemenem, rozdrceným sklem a již vypáleným, na prach rozdrceným, jílem. A protože sklo a jíl je již vypálený, během procesu se nesmršťují. Eleanor Coade to umožňuje použití bílých jílových kuliček, ze kterých vzniká charakteristicky zabarvený kámen s redukcí smršťování během vypalování z 20 % na 8 %.

Druhou metodou je použití sádrových forem. Namixovaná směs je tak bohatá na již vypálený a na prach rozdrcený jíl, že nemůže být hned vyřezávána. Proto se jednotlivé kousky směsi, jakkoliv veliké, stlačují do relativně úzkých vrstev v ručně vyráběných formách. Výhody tohoto řešení jsou tři. Za prvé, sochy jsou duté, což znamená, že mohou být hned vypalovány; za druhé, povrch absorbuje určité množství vody, takže se po vypálení jíl odloupne od hrany formy; a za třetí, formy mohou být opětovně užívány.

Sortiment se rozrůstal

Zajímavou skupinu cihlářského zboží představovaly cihelné tvarovky. V českých zemích se vyskytovaly už ve středověku. Zprvu je vyráběly středověké stavební hutě a jednalo se specializovanou výrobu. Později je u cihláře objednával stavitel či zednický mistr podle potřeby v určitém počtu kusů. Od 19. století se tvarovky zařadily mezi běžné stavební cihlářské produkty.

Občas se setkáme s méně známými názvy cihlářských výrobků, o kterých už přesně nevíme jejich použití. Tento článek by měl tuto problematiku více osvětlit.

Cihlářské zboží lze dle historických členění dělit na následující základní skupiny:

Cihly obyčejné (tzv. zdice) – nejčastější cihlářský výrobek, v minulosti se používaly různé formáty, až se v 80. letech 19. století ustálil klasický formát 290×140×65 mm. Obyčejné cihly se dělily na plné a duté cihly.

Duté cihly se dále členily na dutinové (dutiny vedoucí podélně se základnou cihly) a děrované (dutiny vedoucí svisle). Typickým příkladem děrované cihly byla voštinová cihla (tzv. voštinka) a její název byl odvozen od tvaru děr, původně totiž měly díry šestiúhelníkový průřez připomínající včelí voštinu.

Samostatnou skupinu představují lícové cihly (tzv. lícovky), které mají tvar cihly obyčejné (popřípadě i tvarovky) a jsou určeny k zdění režného zdiva. Vyznačuje se dobrou glazurou, hladkým povrchem a větší odolností proti povětrnostním podmínkám.

Klenovky (klenáky, klenačky) – používaly se ke stavění kleneb, měly tvar tupých klínů, byly stojaté nebo ležaté. Rozměrově kratší než cihly obyčejné.

Pevnostnice (fortifikační cihly, šancovky) – jejich slavná éra byla v 17. a 18. století, kdy se budovaly barokní pevnosti – např. Olomouc, Terezín či Josefov. Jednalo se o mrazuvzdornou plnou cihlu o různých formátech, zpravidla 320×160×80 mm.

Komínovky (radiální cihly) – ke stavění klasických továrních komínů s kruhovým sopouchem. Dříve se stavělo z obyčejných cihel, které se musely nejprve pracně osekávat, což bylo technologicky i časově náročné. Rozměry komínovek byly nejčastěji 270×170×110 mm. Některé komínovky měly na pokládacích plochách kolmé otvory, aby se jim dodala větší soudržnost v maltových štěrbinách. e) Studňovky (kružiny) – k vyzdívání studní než je nahradily betonové skruže.

Komínovka ze sbírek Orlického muzea v Chocni

Tvarovky (tvarované cihly) – do této skupiny patří široká paleta cihlářských výrobků. Mezi nejrozšířenější můžeme zmínit římsovky zvané též krancovky. Jednalo se o dlouhé cihly zpravidla o formátu 460x150x70 mm, které se používaly k vykládání říms a nahrazovaly tak dosavadní kamenné římsové desky. Dále např. falcovky, které se používaly na vyzdívání ostění oken i dveří, často dělány z plných cihel, kde se opracoval jeden roh. Jiným rozšířeným typem byly pokosky neboli šrekovky na profilování říms a okrajů štítů. Další různorodou skupinu představovaly plotovky ke stavbě plotů či ozdobné tvarovky větracích rozet na štítech hospodářských stavení (zejména stodol).

Stájová dlažba z Knířova u Vysokého Mýta. Sbírka Orlického muzea v Chocni.Dlaždice – především půdní dlažba (půdovky, půdnice), která byla v minulosti často využívaná na dláždění půdní podlahy. Nejběžnější formát byl 200×200×40 mm a tyto dlaždice se nazývaly „sousedky“, menší dlaždice o formátu 150×150×25 mm se označovaly jako „topinky“, dlaždice velké (tzv. pecní) o rozměrech 300×300×50 mm.

Do této skupiny patřila i stájová dlažba (stájovky) – používány na podlahy stájí a chlévu, většinou měly drážky zabezpečující efektivně odtékání kapalin a močoviny; v zimě poskytovaly lepší izolaci podlahy.

Tašky (označovány v minulosti též „cihly krovové“) – patří sem rozmanitá škála výrobků. Dle historického vývoje můžeme jmenovat základní typy: – Bobrovka – plochá taška, která se klade ve dvou vrstvách. Její název je odvozen dle oblého tvaru připomínající bobří ocas.

Esovka – dvakrát zakřivená taška (s profilem písmene „S“), která se částečně překrývá. Falcovka – plochá profilovaná taška po okrajích opatřená drážkami („falcy“), které do sebe zapadají.

Hřebenáč – žlábkovitá taška, kterou se kryje hřeben střechy.

Prejz – označení pro pálenou střešní krytinu skládající se ze dvou dílů – ploššího spodního háku (korýtka) a více vyklenuté vrchní prejzy (kůrky) - obojí válcovitého resp. mírně kuželovitého tvaru. Korýtka se zachycují zubem na střešní lištu, kůrky se přes ně kladou na maltu. V průběhu 18. století byla postupně prejzová krytina nahrazena plochými taškami (bobrovkami). Dodnes ji můžeme obdivovat v historických centrech měst, na sakrálních a památkových stavbách.

Text: Jiří Kučera, šéfredaktor časopisu Stavitel, Foto: Shutterstock; Archiv

logo MessengerPoslat Messengerem